středa 10. října 2012
Španělské přísloví
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.
neděle 17. června 2012
neděle 29. dubna 2012
Guernica - smutná minulost
Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca.
Nechvalně známou kapitolou je bombardování krásného baskického městečka Guernica 26. duna 1937, které bylo z velké části dílem leteckého průzkumu. Ten chybně určil shluk uprchlíků ze širokého okolí jako koncentraci nepřátelských vojsk. Následkem toho se udál jeden z největších masakrů v předválečném letectví.
Guernica otřásla světem, který nic podobného ještě nezažil. Od té doby se Luftwaffe dostávalo nálepky nebeského barbara, i přes skutečnost, že se vše událo prakticky omylem.
Nacisté, podporující generála Franca proti II. španělské republice, zde předvedli bombardování civilního obyvatelstva v dosud nevídaném rozsahu. O dva dny později vybombardovanou Guernicu dobyli frankisté.
Guernica
Historicky hlavní město sveřepých Basků leží pár kilometrů od moře na severošpanělském pobřeží. Obec Guernica y Luno, v níž dnes žije asi 16 tisíc obyvatel, má pro nejstarší osadníky Pyrenejského poloostrova výjimečný význam. Bylo založeno v roce 1366 na křižovatce cest.
Pod památným dubem se scházeli radní baskických obcí a kastilští panovníci tam stvrzovali Baskům jejich práva. Stojí zde i baskický první parlament. Dnes se tam konají už jen slavnostní zasedání a parlament Baskického autonomního společenství sídlí ve Vitorii.
Na tuto otřesnou událost reaguje Picassův slavný obraz Guernica. Picaso se dlouho zdráhal namalovat nějaký obraz, ale po této události mělo vše rychlý spád.Picaso obraz zhotovil asi za měsíc. Guernica je obraz vysoký 349 cm a široký 777 cm.
Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, vše je vyvedeno v černé a bílé barvě. Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů. Obraz si získal celosvětovou proslulost. Stojí za to ho vidět. Stojí za to vidět Guernicu a vzpomenout si. Člověk by neměl zapomínat na zlo a krutosti světa. Je chybou si myslet, že nám už se nemůže nic stát.
Baskové, to už je jiná kapitola, stejně jako Franko, jehož režim byl označován za fašistický. Potlačoval snahy Basků, ale například i Katalánců o autonomii.
Nechvalně známou kapitolou je bombardování krásného baskického městečka Guernica 26. duna 1937, které bylo z velké části dílem leteckého průzkumu. Ten chybně určil shluk uprchlíků ze širokého okolí jako koncentraci nepřátelských vojsk. Následkem toho se udál jeden z největších masakrů v předválečném letectví.
Guernica otřásla světem, který nic podobného ještě nezažil. Od té doby se Luftwaffe dostávalo nálepky nebeského barbara, i přes skutečnost, že se vše událo prakticky omylem.
Nacisté, podporující generála Franca proti II. španělské republice, zde předvedli bombardování civilního obyvatelstva v dosud nevídaném rozsahu. O dva dny později vybombardovanou Guernicu dobyli frankisté.
Guernica
Historicky hlavní město sveřepých Basků leží pár kilometrů od moře na severošpanělském pobřeží. Obec Guernica y Luno, v níž dnes žije asi 16 tisíc obyvatel, má pro nejstarší osadníky Pyrenejského poloostrova výjimečný význam. Bylo založeno v roce 1366 na křižovatce cest.
Pod památným dubem se scházeli radní baskických obcí a kastilští panovníci tam stvrzovali Baskům jejich práva. Stojí zde i baskický první parlament. Dnes se tam konají už jen slavnostní zasedání a parlament Baskického autonomního společenství sídlí ve Vitorii.
Na tuto otřesnou událost reaguje Picassův slavný obraz Guernica. Picaso se dlouho zdráhal namalovat nějaký obraz, ale po této události mělo vše rychlý spád.Picaso obraz zhotovil asi za měsíc. Guernica je obraz vysoký 349 cm a široký 777 cm.
Zobrazuje ženu, býka a koně jako strašlivé souputníky ve světě hrůzy, vše je vyvedeno v černé a bílé barvě. Původně mělo jít o obraz s tématem býčích zápasů. Obraz si získal celosvětovou proslulost. Stojí za to ho vidět. Stojí za to vidět Guernicu a vzpomenout si. Člověk by neměl zapomínat na zlo a krutosti světa. Je chybou si myslet, že nám už se nemůže nic stát.
Baskové, to už je jiná kapitola, stejně jako Franko, jehož režim byl označován za fašistický. Potlačoval snahy Basků, ale například i Katalánců o autonomii.
pondělí 2. dubna 2012
Nejen Francouzi umí vychutnávat
Španělé za Francouzi ani trochu nezaostávají. I jejich všední život se od našeho poměrně dosti liší.
Jsou ovlivněni tradicemi a jsou jim věrni. Pravý Španěl tradice přímo ctí. Pokud někdo navštíví tuto zemi, nemůže mu to ujít. Zejména v jídle.
Španělská snídaně je poměrně jednoduchá, šálek kávy nebo čaje se sladkým pečivem nebo toustem a džemem. Oblíbená je horká čokoláda s „churros“, to jsou španělské koblihy, které se tradičně smaží ve velkých závitnicích, ze kterých se lámou kousky a prodávají. "Churros" se podávají i k čaji.
Kdo je zvyklý nasnídat se vydatněji, pak musí navštívit jednu z mnoha „panaderías“ nebo „pastelerías“, kde je široká nabídka vynikajícího pečiva.
Španělé se však šetří na oběd, který je poměrně vydatný a tak průměrný Španěl si pro něj vyhradí dostatek času. Návštěvník proto časem pochopí, proč je většina obchodů, s výjimkou velkých měst, mezi 14.00 a 17.00 zavřená. Španělé si dávají čas.
Tradiční odpolední jídlo sestává ze studeného nebo teplého předkrmu (entrante) a po něm následuje hlavní jídlo, což je většinou maso nebo ryba se zeleninou, rýží či těstovinami. Nesmí chybět zákusek (postre) nakonec a šálek silné kávy.
Čím jižněji ve Španělsku se ocitneme, tím je pravděpodobnější, že po jídle se bude držet „siesta“.
Tento jídelní rituál se opakuje večer okolo 22.00. Jídlo je však lehčí, velmi časté jsou saláty, zelenina nebo „tortilla“ či chléb.
Kdo navštíví restauraci během odpoledne, zažije poměrně nával. Večer se v restauracích vaří znovu okolo 21.00 hodiny, zavírá se pozdě. Nikam se nespěchá!
Známým fenoménem ve Španělsku jsou „tapas“, studené nebo teplé slané zákusky, které se jedí před odpoledním nebo večerním jídlem k aperitivu v barech. V typických španělských barech jsou „tapas“ téměř vždy zdarma. V oblastech hojně navštěvovaných turisty, velkých městech, se za ně platí.
Když si člověk představí čerstvé ryby, čerstvou zeleninu a ovoce přímo z trhu, slunce, pohoda a hlavně ta siesta!
Ruku na srdce, komu z nás ta odpolední siesta nechybí. Leda že by všichni chtěli někam hrozně spěchat, hodně toho stihnout a být první v cíli. Říká se, že je jeden cíl, kde nikdo nechce být první. Hádejte který.
A Karel Čapek také řekl: „Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.“
Nespěchejte užijte si života. V podstatě je jedno, kde zrovna jsme, protože ne vždy máme možnost hodně cestovat, ale v naší hlavě, mysli, se můžou odehrávat úžasná dobrodružství, ale také klid a mír. Je to v nás. Jsme to, co máme v hlavě, nic víc nic míň.
A na závěr jedno výstižné španělské přísloví:
"Příliš zaměstnaný člověk, který nepečuje o své zdraví, je jako mechanik, který se nestará o své nářadí."
Jsou ovlivněni tradicemi a jsou jim věrni. Pravý Španěl tradice přímo ctí. Pokud někdo navštíví tuto zemi, nemůže mu to ujít. Zejména v jídle.
Španělská snídaně je poměrně jednoduchá, šálek kávy nebo čaje se sladkým pečivem nebo toustem a džemem. Oblíbená je horká čokoláda s „churros“, to jsou španělské koblihy, které se tradičně smaží ve velkých závitnicích, ze kterých se lámou kousky a prodávají. "Churros" se podávají i k čaji.
Kdo je zvyklý nasnídat se vydatněji, pak musí navštívit jednu z mnoha „panaderías“ nebo „pastelerías“, kde je široká nabídka vynikajícího pečiva.
Španělé se však šetří na oběd, který je poměrně vydatný a tak průměrný Španěl si pro něj vyhradí dostatek času. Návštěvník proto časem pochopí, proč je většina obchodů, s výjimkou velkých měst, mezi 14.00 a 17.00 zavřená. Španělé si dávají čas.
Tradiční odpolední jídlo sestává ze studeného nebo teplého předkrmu (entrante) a po něm následuje hlavní jídlo, což je většinou maso nebo ryba se zeleninou, rýží či těstovinami. Nesmí chybět zákusek (postre) nakonec a šálek silné kávy.
Čím jižněji ve Španělsku se ocitneme, tím je pravděpodobnější, že po jídle se bude držet „siesta“.
Tento jídelní rituál se opakuje večer okolo 22.00. Jídlo je však lehčí, velmi časté jsou saláty, zelenina nebo „tortilla“ či chléb.
Kdo navštíví restauraci během odpoledne, zažije poměrně nával. Večer se v restauracích vaří znovu okolo 21.00 hodiny, zavírá se pozdě. Nikam se nespěchá!
Známým fenoménem ve Španělsku jsou „tapas“, studené nebo teplé slané zákusky, které se jedí před odpoledním nebo večerním jídlem k aperitivu v barech. V typických španělských barech jsou „tapas“ téměř vždy zdarma. V oblastech hojně navštěvovaných turisty, velkých městech, se za ně platí.
Když si člověk představí čerstvé ryby, čerstvou zeleninu a ovoce přímo z trhu, slunce, pohoda a hlavně ta siesta!
Ruku na srdce, komu z nás ta odpolední siesta nechybí. Leda že by všichni chtěli někam hrozně spěchat, hodně toho stihnout a být první v cíli. Říká se, že je jeden cíl, kde nikdo nechce být první. Hádejte který.
A Karel Čapek také řekl: „Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.“
Nespěchejte užijte si života. V podstatě je jedno, kde zrovna jsme, protože ne vždy máme možnost hodně cestovat, ale v naší hlavě, mysli, se můžou odehrávat úžasná dobrodružství, ale také klid a mír. Je to v nás. Jsme to, co máme v hlavě, nic víc nic míň.
A na závěr jedno výstižné španělské přísloví:
"Příliš zaměstnaný člověk, který nepečuje o své zdraví, je jako mechanik, který se nestará o své nářadí."
středa 21. března 2012
Proč vlastně Španělsko?
Možná proto, že člověk odjakživa ve skrytu touží po tom, co nemá, co mu třeba trochu chybí.
My Evropané si musíme přiznat určitou upjatost, uzavřenost, možná nedůvěřivost a hlavně svázanost.
Proč lidé rádi jezdí na jižní Moravu? Spoustu tamních domorodců tam vlastní vinice, velké nebo malé, ale v potu tváře je obdělávají, protože každý, kdo pěstuje víno ví, jaká to je dřina. Zároveň však velké potěšení, radost, životní náplň a především láska k půdě, k celé přírodě. Tamní lidé si pravidelně pijí svoje vínko a pocestné neodbývají. Jsou pohostinní a veselí. Na nic se však neptají.
Tohle člověku z města, štvaného množstvím povinností a závazků prostě chybí. Klid, pohoda, žádné problémy a někdo, kdo je ochoten prostě jen naslouchat a nic nenamítat, nic neříkat, nic nevyčítat.
Na Moravě je také většinou tepleji, je tam celkově lepší klima, proto se tam také daří vínu.
Podobné je to ve Španělsku. Španělé jsou emotivním národem, hrdým na svoje tradice a domov. Protože tam je většinou velmi teplo, moc se nenadřou, zato rádi zpívají a tančí, jsou uvolnění.
Žena se spíše otočí za lehce ležérním a uvolněným mužem, však s přímým pohledem, z kterého čiší klid a jistota, ovšem něco skrytého, než za uštvaným manažerem s kufříkem, upjatou kravatou a ještě upjatější povahou. Koupí ženě kytku, pozve na večeři, ale stejně myslí na něco jiného.
Španělé umí žít a to nám všem někdy chybí, protože odmala jsme vychovávání k tomu, abychom zvládali to a ono. Žena má být dobrou matkou a pečlivou manželkou, muž má vydělávat peníze a obstát v tvrdém boji konkurence. Už malé děti se srovnávají a to se táhne do dospělosti, vzniká tlak.
Ale možná, že se dá alespoň občas vymanit a prostě nic nedělat, nic nestíhat, nic nechtít, prostě jen žít. Žít pro sebe, pro ten den. Zajímavé by bylo, jak bychom každý prožili svůj den, když by to měl být náš poslední.
Španělé mají svoje zvyky, kulturu, bohatou historii, krásnou řeč, hodně slunce a tepla, jistě také svoje chyby, ale určitě umějí žít a to bychom se od nich mohli trochu naučit.
Ono je jednodušší na něco stále nadávat, stěžovat si na poměry, dobu, lidi a kdovíco ještě, ale také můžeme začít od sebe, změnit něco ve svém životě nebo alespoň zlepšit, udělat něco pro sebe, partnera, děti nebo okolí.
Ano, mám ráda Španělsko, protože mám ráda slunce a teplo, ale také lidi, kteří třeba mají chyby, zato mají svoji hrdost a srdce na dlani. Schází jim možná výkonnost stroje, ale to vůbec nevadí, to je většinou na škodu.
Je dokázáno, že člověku se žije lépe a je spokojenější, pokud žije pro druhé.
Nakonec jedno španělské přísloví:
Když chudý tak velkorysý, když bohatý tak lakomý.
My Evropané si musíme přiznat určitou upjatost, uzavřenost, možná nedůvěřivost a hlavně svázanost.
Proč lidé rádi jezdí na jižní Moravu? Spoustu tamních domorodců tam vlastní vinice, velké nebo malé, ale v potu tváře je obdělávají, protože každý, kdo pěstuje víno ví, jaká to je dřina. Zároveň však velké potěšení, radost, životní náplň a především láska k půdě, k celé přírodě. Tamní lidé si pravidelně pijí svoje vínko a pocestné neodbývají. Jsou pohostinní a veselí. Na nic se však neptají.
Tohle člověku z města, štvaného množstvím povinností a závazků prostě chybí. Klid, pohoda, žádné problémy a někdo, kdo je ochoten prostě jen naslouchat a nic nenamítat, nic neříkat, nic nevyčítat.
Na Moravě je také většinou tepleji, je tam celkově lepší klima, proto se tam také daří vínu.
Podobné je to ve Španělsku. Španělé jsou emotivním národem, hrdým na svoje tradice a domov. Protože tam je většinou velmi teplo, moc se nenadřou, zato rádi zpívají a tančí, jsou uvolnění.
Žena se spíše otočí za lehce ležérním a uvolněným mužem, však s přímým pohledem, z kterého čiší klid a jistota, ovšem něco skrytého, než za uštvaným manažerem s kufříkem, upjatou kravatou a ještě upjatější povahou. Koupí ženě kytku, pozve na večeři, ale stejně myslí na něco jiného.
Španělé umí žít a to nám všem někdy chybí, protože odmala jsme vychovávání k tomu, abychom zvládali to a ono. Žena má být dobrou matkou a pečlivou manželkou, muž má vydělávat peníze a obstát v tvrdém boji konkurence. Už malé děti se srovnávají a to se táhne do dospělosti, vzniká tlak.
Ale možná, že se dá alespoň občas vymanit a prostě nic nedělat, nic nestíhat, nic nechtít, prostě jen žít. Žít pro sebe, pro ten den. Zajímavé by bylo, jak bychom každý prožili svůj den, když by to měl být náš poslední.
Španělé mají svoje zvyky, kulturu, bohatou historii, krásnou řeč, hodně slunce a tepla, jistě také svoje chyby, ale určitě umějí žít a to bychom se od nich mohli trochu naučit.
Ono je jednodušší na něco stále nadávat, stěžovat si na poměry, dobu, lidi a kdovíco ještě, ale také můžeme začít od sebe, změnit něco ve svém životě nebo alespoň zlepšit, udělat něco pro sebe, partnera, děti nebo okolí.
Ano, mám ráda Španělsko, protože mám ráda slunce a teplo, ale také lidi, kteří třeba mají chyby, zato mají svoji hrdost a srdce na dlani. Schází jim možná výkonnost stroje, ale to vůbec nevadí, to je většinou na škodu.
Je dokázáno, že člověku se žije lépe a je spokojenější, pokud žije pro druhé.
Nakonec jedno španělské přísloví:
Když chudý tak velkorysý, když bohatý tak lakomý.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)